Tak a je to tady… třešnička na dortu… závěr celého kolotoče jménem těhotenství – porod.

Musím říct, že jsem se na porod těšila. Nejen pro to, že ten velrybí look už mne moc nebavil, ale také proto, že jsem byla strašně zvědavá jaké to je z té druhé strany… A musím říct, že úplně jiné, než jsem si do té doby myslela :-)

Byla jsem 39+0 a asi v 8 hodin večer jsem začala vnímat takové divné tlaky v podbřišku… A tak jsem se jako bystrá lékařka v duchu zaradovala…aaa už je to asi tady… no ale co když ne, že jo... Říkám si, že když přijedu na své pracoviště s tím, že rodím a přitom nerodím, tak si ze mě budou všichni utahovat ještě tak minimálně 10 let… Inu dobrá když si nejsem jistá, přijde na řadu samovyšetření  :-) Myslím si, že hadí žena z cirkusu se ode mě má co učit… Ale i tak jsem až TAM prostě nedosáhla… No a jelikož se jindy hyperaktivní Míša najednou moc nehýbal, tak jsem vzala tašku a frčeli jsme.

Když jsme dorazili na porodní sál mého pracoviště, tak jsem si hodila tašku přes rameno, odemkla a šla jsem na příjem. A teď nastala vtipná situace… První dotaz jedné ze sloužících porodních asistentek: „Jani a máme ti volat lékaře?“ …a jelikož jsem pracovitá, tak jsem se přijmula sama. Sepsala jsem papíry a napojila se na monitor. To už jsem si byla jistá, že mi začínají kontrakce, divný pocit v podbřišku se opakoval každých 5 minut a já jsem si v duchu říkala, že ten porod je docela v poho… Hahaha… na monitoru jsem viděla pro kontrakce typické „kopečky“, a tak jsem se cítila moc fajn a byla jsem sama se sebou spokojená… Potom se mě Petra Š. – porodní asistentka – opatrně zeptala, jak to teda uděláme s vaginálním vyšetřením. A jelikož z lékařů sloužili jen samí mladí kolegové, se kterými si tykám a beru je spíš jako kamarády než jako lékařské autority, tak jsem požádala zkušenou porodní bábu.

No a vaginální nález nebyl nic moc – tak jsem rozhodla, že si na vlastní kůži vyzkouším, jak moc vlastně bolí Hamilton (pro ty co neví, vysvětlím na konci). A ještě jsem já cvok řekla: „A udělej mi pořádnýho Hamiltona...“ Tak milé dámy občas čtu v různých recenzích na lékaře, že si stěžujete, když vám lékař udělá tento úkon bez vašeho souhlasu a předchozího upozornění… a do této chvíle jsem trochu nechápala proč to tak strašně řešíte…??? MÁTE MOU VELIKOU OMLUVU!!! Jako přátelé: TOHLE mi někdo nečekaně udělat, tak mu ukopnu hlavu a uteču. Jako opravdu to bolí a je to hodně nepříjemné… ale u mě to skvěle zafungovalo a já jsem za to Petře moc vděčná. Za další hodinu jsem už měla kontrakce po 2 minutách a vaginální nález super – porodnická branka 4 cm (vaginální nálezy také rozeberu na konci). Což znamená, že jsem po hodině byla najednou skoro v půlce  :-) Dělám tady smějícího se smajlíka, ale do smíchu už mi moc nebylo… procházela jsem se po chodbě před porodním sálem a co dvě minuty jsem křivila obličej… a všichni moji přející kolegové se na mě přišli podívat a pozdravit a hlavně pánové měli takové povzbuzující komentáře jako: ,,… bolí co?...“ No bolí no…

 Potom mě čekala příprava… tzn. sprcha a hlavně klystýr. Tady u toho bych se zastavila. Mnoho žen si stěžuje, že je klyzma před porodem narušování jejich práv a osobních svobod a kdesi cosi… A jelikož jsem si nikde nevšimla, že by někde někdo toto téma rozebral "natvrdo" a bez cenzury, tak se do toho pustím já. Když hlavička plodu prochází pochvou, tak logicky úplně stlačí i okolní tkáně včetně konečníku a ten se tedy vyprázdní. To znamená, že pokud není konečník předem vyprázdněný, tak se Vaše miminko narodí do obsahu konečníku… jemně řečeno. Chápu, jsou situace, kdy je porod tak rychlý, že se klystýr nestihne, ale pokud je na to čas, tak nevidím důvod, proč to odmítat. Ono to vůbec není kvůli nám, porodníkům, jak si některé maminky myslí… my jsme na medicíně strávili první dva roky zkoumáním mrtvol, takže nás jen tak něco nerozhodí… ale myslím si, že miminko by se nemělo rodit do maminčiných exkrementů… Já jsem klystýr měla a jsem za to ráda. Nebylo to nic příjemného, ale než abych riskovala, že to všechno půjde ven při porodu, tak jsem tu půlhodinku na záchodě ráda absolvovala. Navíc v tom úplném finále musíte opravdu vší silou tlačit a pokud člověk tlačí a zároveň se instinktivně snaží držet svěrač, tak to tlačení nemá ten správný efekt. A mně v tom tlačení moc pomohlo to vědomí, že mám prázdné střevo a můžu tedy vší silou zabrat beze strachu, že vytlačím i něco jiného, než hlavičku mého dítěte. Takže tolik ke klystýru.

Po přípravě jsem si naordinovala dirupci vaku blan… tedy jak se říká „píchnout vodu“… No a od této chvíle už to bylo opravdu zajímavé… Kontrakce trvaly vždycky minutu a vracely se po dvou minutách. Naprosto přesně. Ležela jsem zkroucená na boku do klubíčka a koukala na hodiny… ta minuta bolesti byla nekonečná a naopak ty minutky úlevy vždycky utekly tak strašně rychle… chtělo se mi strašně moc křičet… ale jelikož jsem byla na svém pracovišti, tak jsem se rozhodla být statečná a při každé kontrakci jsem si zpívala… nebo já myslím, že zpívala, ale přítel říkal, že jsem spíš tiše kvílela a při tom dělala tralalalalá tralalalalá  :-) Nejhorší bylo, že při každém vyšetření jsem přesně věděla, v jaké fázi jsem, věděla jsem, jak rychle porod postupuje a mohla jsem podle toho i předvídat kolik času mám ještě před sebou… hodně mě překvapily i kontrakce a charakter té bolesti. Já jsem si to představovala jako silnou křečovitou bolest v celém břiše, ale bylo to úplně jiné… bolest byla v podbřišku až skoro v oblasti stydké spony a bolelo to tak jako strašně štiplavě a pálivě, jako by mě tam v jednu chvíli píchalo 100 vos, 200 včel, 300 sršňů a uštklo 5 mamb černých… brrr…. ale po 6 hodinách od první kontrakce jsem 2x zatlačila a najednou se stal zázrak. Bolest té nejvyšší intenzity, jakou jsem si neuměla v životě představit, byla najednou v mžiku pryč a přišla neskutečná úleva a na břiše mi leželo malé ulepené vřeštící stvoření...

Chvíli jsem byla v tranzu, ale rychle jsem se vzpamatovala a jelikož jsem workoholik tělem i duší, tak jsem si sama přestřihla pupečník (přítel mi to stále vyčítá, že to měl dělat on  ). Pak následoval porod placenty – to je jedna taková minikontrakce – a šití. Šití není nic příjemného, ale proti tomu, co má člověk za sebou, je to úplná pohoda… Já musím říct, že jsem v tu chvíli cítila naprosto neuvěřitelně osvobozující pocit úlevy, že už je to za mnou a jsme oba v pořádku a začíná nám všem nová etapa života… a ten nepopsatelný nadpozemsky kouzelný cit zvaný mateřská láska se dostavil až o dost později…

Tak a tím bych porod ukončila…v dalším dílu popíšu první hodiny po porodu a seznamování se s vlastním dítětem  :-)

A jak jsem slibovala teď ještě nějaká ta edukace.

Vaginální nálezy při porodu

Jak hlavička plodu postupně klesá níž a níž, tak se čípek (také děložní hrdlo) začíná zkracovat, až úplně zanikne a vytvoří se porodnická branka a ta se postupně otvírá. V rámci vaginálního vyšetření popisujeme velikost branky v průměru. Takže můžete slyšet, že branka má 5 cm v průměru – to jste v půlce. Do 8 cm popisujeme velikost branky v centimetrech, poté už říkáme, že z branky zbývá lem a poté už je branka tzv. zašlá a cesta je volná. Dále při vaginálním vyšetření hodnotíme, zda je už hlavička správně natočená (dorotovaná) a je dostatečně vstouplá v malé pánvi… a pak už je to jen na nás ženy, abychom zaťaly zuby a zatlačily  :-)

Hamiltonův hmat

Jedná se o odloučení dolního pólu vaku blan, což způsobí vyplavení prostaglandinů, které způsobují děložní stahy a jsou jedny z látek, které se podílejí na zahájení porodu… U někoho to zafunguje a u někoho ne… Probíhá to tak, že se při vaginálním vyšetření prostrčí prsty skrz děložní hrdlo a obkrouží se jakoby zevnitř… tak a teď když to tady píšu, tak jsem si instinktivně semknula nohy k sobě  :-)

Tak a teď už je to opravdu všechno  :-)

Krásný večer a ještě krásnější slunečný víkend…těším se na vaše komentáře a moc děkuji, že jste dočetli až do konce  :-)